Než začneme mluvit o postoji občanů Ukrajiny k válce, musíme vzít na vědomí, že na Ukrajině probíhají války dvě. Ta první, tedy občanská válka probíhá už od roku 2014. Na ni navázal mezistátní konflikt 24.února 2022. Obě války se pak na první pohled slily v jedinou válku, ale je třeba je odlišovat. Nejsou výjimky, kdy jeden a ten samý člověk stál v občanské válce proti kyjevské moci a po 24.březnu 2022 stojí proti ruské invazi. To se však týká politicky aktivní části populace. Většina Ukrajinců je politicky pasivních. Ukrajinci nejsou jiní, než lidi všude jinde na světě. Většina jejich společnosti je stejně jako u nás složená z metroušků, fiflenek, kentusáků a stejně jako u nás je i u nich inteligence v zoufalé menšině. To je bohužel celosvětová záležitost. Ukrajinci na tom nejsou hůř, ale ani líp, než jiné národy. Názory Ukrajinců jsou tedy stejně různé, jako jsou různé názory naše a je pak náhoda, na jakou partu narazíme a koho se ptáme.
Na Ukrajině jsou lidé stranící současné politické moci, ale i moci opoziční. Ti opoziční ale ne vždy mají rádi Moskvu, jak se nám rádo tvrdí. Zní to divně, ale i mnoho ukrajinských komunistů nemá rádo Moskvu a to z důvodů docela podobných, jako u nás nemáme rádi Pražáky. Hanlivý výraz “Moskal” používají nejen Ukrajinci, ale uslyšíte to i od etnických Rusů v Rusku na adresu Moskvy. Kontrolní otázka: Kolik občanů severních Čech má rádo pražáky? … no a s Moskvou v Rusku je to podobné. Národnost s tím má jen máloco společného.
Bojovat proti režimu na Ukrajině pomocí intervence Ruska je pro Ukrajince podobné dilema, jako když na Slovensku v roce 1944 vzniklo Slovenské národní povstání proti fašismu, ale s nehezkou vidinou opětovného spadnutí pod pražské pepíky. Pražáci pak neváhali po válce zavírat do vězení nejen fašisty, ale i ty slovenské povstalce. Slováci tedy v roce 1944-1945 volili mezi dvěma zly to relativně menší. I když jak pro koho. V dnešním Rusku je vyšší životní úroveň, než na Ukrajině a mafiánský systém vládnutí je v Rusku podstatně více pod kontrolou relativně obstojně fungujících státních orgánů. Není to kdovíjaká hitpadáda, ale oporoti Ukrajině je to nebe a dudy. To je fakt. To ale nic nemění na tom, že za posledních 30 let vyrostla na Ukrajině generace, která nikdy nežila v zemi řízené Moskvou a o Moskvě mají ve svých hlavách mladí Ukrajinci naučené mýty, které jsou zcela mimo realitu. Tito lidé budou proti Rusku bojovat, přestože jejich úsilí vede ve skutečnosti k likvidaci Ukrajiny. Nemá smysl hledat logiku v jejich počínání, protože oni jednají na základě fanatismu naučeného z médií a škol. Konstruktivně na Ukrajině myslí lidé starší 50 let. Tito lidé byli voliči těch stran, které byly postupně po roce 2014 zakazovány: Komunistická strana Ukrajiny, Strana regionů, Opoziční platforma – Za život.
Jeden z obrovským mýtů u nás je to, že na Ukrajině se jedná o etnický konflikt. Na obou stranách barikády jsou Rusové i Ukrajinci. Ne sice ve stejném procentním zastoupení, ale dostatečně rovnoměrně na to, aby se dala vyvrátit pohádka o genocidě. Důležitý je i fakt, že příslušnost k národnosti se hodně překrývá s politickou orientací. Nezřídka se stává, že jsou v jedné rodině Rusové i Ukrajinci, že se vnuk hlásí k Ukrajinské a děda k Ruské národnosti. Pokud někdo v takovém kontextu mluví o genocidě, pak je to tím, že neví, co slovo genocida znamená. Týká se to argumentace obou znesvářených stran.
Ve skutečnosti se v roce 2014 rozhořel konflikt mezi přívrženci a odpůrci vstupu do EU. Odpůrci byli automaticky označováni za přívržence Ruska, což je pravda jen z části. Tím, že EU nemá národní charakter, kdežto Rusko se takto jeví (ve skutečnosti Rusko není až tak národní, jak si to namlouváme), tak se na západě uměle pěstuje konstrukt o etnické podstatě konfliktu na Ukrajině. Na samotné Ukrajině to etnicky vnímá menšina lidí. Nejvíce etnicky vnímají současnou válku Ukrajinci ze západní Ukrajiny. Jejich vztah a pochopení k východním regionům je asi takový, jako je v ČR vztah obyvatel Plzně ke Gorolům. Drtivá většina plzeňáků ani neví, kdo to Gorolové jsou a že se jedná o etnickou skupinu původních obyvatel ČR. Pokud by Gorolové kvůli něčemu zaprotestovali, s největší pravděpodobností by si plzeňáci mysleli, že se jedná o válku ČR s Polskem. Na Ukrajině je to o něčem podobném.
Představte si třeba HYPOTETICKY situaci u nás:
Vladimír Mečiar, bývalý československý a později slovenský premiér, 5.3.2022 na Svobodném vysílači upozornil na to, že EU plánuje Slovenské hranice chránit pomocí české armády. Toto není hypotéza, toto opravdu kritizoval. Ale představme si, že opravdu začne na Slovensku působit česká armáda a část Slováků s tím nebude souhlasit. Najde se pár provokatérů, kteří si půjdou zastřílet na “okupanty” a tito provokatéři budou českými vojáky zastřeleni. To zvedne odpor proti Čechům na Slovensku a vznikne ozbrojený konflikt. Na Českou republiku začnou padat ze Slovenska granáty. Pochopitelně to, co je pro Slováky východní Česko, je pro nás Morava. Co bude dělat Moravák? Chránit Prahu před Slováky, nebo se přidá ke Slovákům, kteří bombardují Moravu? Asi takto vypadá dilema mnohých dnešních Ukrajinců. Není to jednoduché a je tam víc otázek, než odpovědí.
Ať se děje na Ukrajině cokoliv, tak nezapomínejme, že naším úkolem není boj s Kyjevem, nebo Moskvou. My máme problém s loutkovou vládou v Praze, která se snaží ukrajinizovat Českou republiku. Naše vláda přestala zcela řešit problémy občanů své země a cpe peníze do cizího konfliktu. A co je nejhorší, toto nezačalo 24.února 2022. Peníze i zbraně do podvratné činnosti v Kazachstanu, Bělorusku i Ukrajině putovaly z České republiky už dlouho před ruskou ofenzivou. Záznamy z jednání poslanecké sněmovny si ostatně můžete z archívu přehrát všichni. Tedy zatím … , než je nechá někdo z cenzorů promazat. Obyčejní lidé v ČR to neví, ale my jsme jedni z iniciátorů války na Ukrajině. Neznalost ale neomlouvá. Pokud by to došlo až k nějakému mezinárodnímu tribunálu, tak se taky může stát, že budeme platit válečné reparace Ukrajině i Rusku. Zajímejme se více o to, co se děje u nás doma, jinak skončíme jako Ukrajinci.
